V 90. letech Argentina realizovala možná 80 % programu neoliberální ekonomické politiky. Otevřela svou ekonomiku světovému trhu a mezinárodnímu kapitálu; snažila se o nízkou inflaci a pevnou měnu. Usilovala o zkvalitnění svého právního systému, aby rozhodování bylo v souladu s obecnými pravidly a posilovalo důvěru v plnění smluvních závazků – ať už úplatek dán byl nebo nebyl.

Neuspěla. To však neznamená, že 90. léta i se svým závěrem, který vyvrcholil letos v létě, byla katastrofická. Během tzv. špinavé války v 70. letech byl život jasně horší. Tehdy armáda postrádající veškerou čest házela ženy z vrtulníků do vod jižního Atlantiku a městské domobrany střílely do lidí, protože… protože… prostě proto.

Ani 80. léta nebyla o moc lepší. Začala se dluhovou krizí, vyvolanou masivním nárůstem amerických úrokových sazeb a hodnoty amerického dolaru, a skončila hyperinflací, kterou si země přivodila sama a díky níž se notně propadla na žebříčku světových ekonomik.

Naproti tomu v 90. letech HDP na jednoho Argentince stouplo o celých 25 % – ovšem zřejmě jen proto, aby v posledních čtyřech letech Argentina o tento svůj pozoruhodný příjmový přírůstek zase přišla. Až do loňské zimy se zdálo, že problémy argentinské ekonomiky jsou jen nepříjemnou, leč dočasnou kapitolou, stejně jako mexická ,,tequilová“ krize z let 1994 až 1995 nebo východoasijské krize z let 1997-1998, které nakonec nebyly zásadním předělem, jak se psalo, ale jen dočasným narušením vývoje.

Dnes není takový optimismus v Argentině na místě. Nelze totiž příliš doufat, že nedávné zhroucení celé země je pouze dočasné. Vžitý názor – například na úřadě náměstka amerického ministra financí Johna Taylora – tvrdí, že kolaps Argentiny je chybou jejích politiků.

S tímto názorem já souhlasím tak napůl. Argentinským politikům se opakovaně dostalo varování, že směnný kurz argentinského pesa, uměle fixovaný na americký dolar, představuje pro Argentinu riziko, zvláště pokud dolar posílí. Argentinští politikové byli varováni i před neudržitelností jejich měnové politiky v případě, že poměr mezi státním dluhem a HDP se nesníží.

Avšak v letech 1993 až 1998, tedy v době největšího rozmachu, přesáhly veřejné výdaje v Argentině zisk z daní natolik, že poměr mezi dluhem a HDP se zvýšil z 29 na 44 %. Když posílil dolar a přišla recese, politikům, jimž chybělo politické umění k tomu, aby vyrovnali rozpočet, dokud se ekonomice vedlo dobře, nakonec chyběla i odvaha, aby jej vyrovnali ve chvíli, kdy se situace obrátila k horšímu.

Ránu z milosti zasadila vláda svým rozhodnutím (už po příchodu krize) ponechat vklady střadatelů v bankách fixované na dolar a směnit dluhy bankám na pesos. Finanční systém země tak zbankrotoval jedním tahem perem.

Tradiční názor tvrdí, že kdyby se tyto tři katastrofální kroky neuskutečnily, Argentina by v krizi neskončila nebo přinejmenším by si prošla mírnou krizí s příchutí tequily. Neoliberální program Argentiny z 90. let byl prý téměř blbovzdorný, jenže argentinští politici se nakonec ukázali jako jedna velká banda vynalézavých tupců.

Na argentinskou tragédii lze však nahlížet i z jiného pohledu. Ten vychází z konstatování, že politický systém země se dlouho choval předvídatelným způsobem: vytrvale produkoval vlády, které slibovaly víc, než dokázaly splnit. Bohatým oligarchům slibují, že nebudou vybírat vysoké daně. Dělníkům a spotřebitelům slibují štědré sociální zabezpečení. Slibují rychlý hospodářský rozvoj, velkorysé výdaje do infrastruktur, teplá místečka po ty, co mají konexe, a tak dál.

Dohromady tyto sliby znamenají, že nároky kladené na domácí produkt vždy přesahují sto procent celku. Požadavky lidu, aby je vláda splnila všechny, nelze v žádném případě splnit. Vhoďme do toho ještě nespravedlivé rozložení příjmů a bohatství, chybějící sociální shodu mezi pracujícími a středními třídami a dlouhou tradici politického násilí a máme recept na politiku všech proti všem.

Zásadní politická bitva o to, jak má být v Argentině rozloženo bohatství, zůstává nevyřešena. Každá politická síla, která tuto výzvu zlehčí pouhým slibováním, oč všechno se postará, je už předem odsouzena k neúspěchu. Velké vládní deficity jsou v Argentině přírodním zákonem, naprosto běžným jevem. Argentinské úrokové sazby tak mohou být dostupné jen nakrátko, a to ještě zřídkakdy.

Každý věděl, že argentinský politický systém plodí chronické deficity; každý tak věděl, že platby úroků z dluhu jednou vybouchnou. Poněvadž dynamika argentinského dluhu byla tak nestabilní, stabilizace směnného kurzu tvrdou měnou nemohla mít dlouhého trvání. Volný přístup na mezinárodní kapitálové trhy a bankovní účty v dolarech znamenaly, že v okamžiku, kdy se měnový peg nakonec střetne s deficitující logikou argentinské politiky, bude výsledek v nejlepším případě katastrofický.

Kdyby byla dnešní krize řešena, kdyby Argentina měla před sebou další desítku let rychlého růstu, byly by se spory ohledně rozložení bohatství zmírnily. Ostatně i Evropa před druhou světovou válkou nesla tu nejodpornější politiku, jakou svět tehdy znal: výtržnosti pravičáckých davů ve Francii, generální stávky v Británii, občanská válka ve Spanělsku, fašismus v Itálii a nic dobrého nevěštící konsolidace nacistické moci v Německu. Poválečná západní Evropa se ovšem nesetkala s veřejnými problémy, jež by se nedaly řešit způsoby, které by udržely pevnou měnu a růst.

S tímto názorem také souhlasím napůl. Ano, argentinská vláda udělala obrovské chyby. Její politikové zhřešili vůči bohům měnové ekonomiky. Musel ale trest být tak rychlý a tak přísný?

J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem amerického ministra zahraničí.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann