Kotel globalizace vře jako nikdy předtím. Jeho napětí rezonuje celým světem. Větší část subsaharské Afriky, jižní Amerika, Blízký Východ a střední Asie zápasí se stagnací a hospodářským útlumem. Severní Amerika, západní Evropa a Japonsko bojuje se zpomaleným růstem a rizikem návratu recese. K tomu všemu se navíc schyluje k válce s Irákem.

Pro zastánce otevřených trhů a volného obchodu je tento vývoj nebývalou výzvou. Proč globalizace čelí takovým rizikům? Proč jsou její výhody soustředěny do zdánlivě tak malého počtu míst? Má šanci globalizace, která bude vyrovnanější?

Na tyto otázky neexistují snadné odpovědi. Podmínkou hospodářského růstu jsou otevřené trhy, ty však samy o sobě nestačí. Některým regionům globalizace prospěla – v posledních letech především východní Asii a Číně. Naopak jiným oblastem ve světě, zvlášť subsaharské Africe, se díky globalizaci ještě více přitížilo.

Americká vláda předstírá, že za většinu problémů si chudé země mohou samy. Podle předních amerických politických představitelů je příčinou pomalého růstu v Africe špatná vláda a státní správa. Život je však mnohem složitější, než jak si představuje Bushova vláda.

Podívejme se na státy s nejlepší vládou – Ghanu, Tanzanii, Malawi a Gambii. Ve všech těchto zemích došlo v posledních dvaceti letech k propadu životní úrovně, zatímco řada zemí v Asii, které se v mezinárodních srovnáních úrovně vlády řadí na nižší místa – například Pákistán, Bangladéš, Myanmar (dříve Barma) a Srí Lanka – zaznamenaly vyšší hospodářský růst.

Hospodářský výkon je totiž určován nejen tím, na jaké úrovni je v zemi vláda, ale i geopolitickými, geografickými a ekonomicko-strukturálními faktory. Země s vysokým počtem obyvatel a tudíž s rozsáhlým vnitřním trhem mají tendenci růst rychleji než země s malým počtem obyvatel. (Jako u všech ekonomických tendencí samozřejmě i zde existují protipříklady.)

Přímořské země pak obvykle podávají lepší výkon než země vnitrozemské. Země s vysokým procentem výskytu malárie mívají často pomalejší růst než země, kde je výskyt malárie nižší. A rozvojové země, které hraničí s bohatými zeměmi – například Mexiko – na tom pochopitelně budou lépe než země, které se nachází daleko od velkých trhů.

Tyto rozdíly jsou zásadní. Pokud bohaté země nebudou na tyto strukturální záležitosti brát ohled, bude se propast mezi úspěšnými a neúspěšnými zeměmi dále rozšiřovat. Pokud budou bohaté země dávat vinu chudým zemím – tím, že jim budou vyčítat jejich jakousi kulturně či politicky podmíněnou neschopnost těžit z globalizace – přispějeme nejen k vytvoření hlubších ohnisek chudoby, ale také k sílící nespokojenosti. Ta bude plodit násilí, odpor a – samozřejmě – terorismus.

Je tedy nejvyšší čas, abychom k globalizaci přistoupili mnohem vážněji, než jak dnes činí bohaté země, a zvláště pak Amerika. Tento nový přístup by se v prvé řadě měl zaměřit na nejnaléhavější úkol – na uspokojení základních potřeb nejchudších lidí planety. Některým zemím lze jejich utrpení ulevit jen lepší vládou. Avšak v jiných zemích vyjde při bližším a upřímném pohledu na okolnosti najevo, že hlavními příčinami zaostalosti jsou choroby, klimatická nestabilita, neúrodná půda, velká vzdálenost od velkých trhů a podobně.

Upřímné zhodnocení situace by dále odhalilo, že nejchudší země nejsou schopny zajistit tolik prostředků, aby své problémy vyřešily samy. Řešení není v tom, že bohaté země budou chudé země poučovat o tom, co v jejich politickém systému neklape. Skutečné řešení je takové, že bohaté země dostatečnou finanční podporou pomohou chudým zemím odrazit se ode dna a překonat pro ně jinak nepřekonatelné překážky.

Pro ilustraci: úspěšná kontrola chorob si žádá takové zdravotnictví, které je schopné poskytovat účinné léky a základní preventivní péči – například sítě proti moskytům pro boj s malárií nebo vitamíny pro boj s podvýživou. Takový systém stojí nejméně 40 dolarů na osobu a rok.

Pro bohaté země, které v průměru utrácejí přes 2000 dolarů ročně na zdraví jedné osoby, je to přeci zanedbatelná částka, ovšem pro země jako Malawi, kde lidé průměrně vydělávají 200 dolarů ročně, je to částka obrovská. Fungující zdravotní systém by stál více, než je celý roční příjem do státní kasy. A přestože vláda a zřízení v Malawi jsou řádné, jeho obyvatelé budou bez adekvátní zahraniční pomoci umírat.

Podmínkou úspěchu globalizace je, abychom více uvažovali jako lékaři a méně jako kazatelé. Neměli bychom chudé bičovat za jejich ,,hříchy“, ale spíše jako dobrý lékař bychom u každé země a každého regionu měli pečlivě stanovovat diagnózu, abychom porozuměli základním faktorům, které zde zpomalují hospodářský růst a vývoj.

V některých regionech – mimo jiné v jihoamerických Andách a ve střední Asii – je hlavním problémem geografická izolace. Zde je hlavním úkolem vybudování komunikací, leteckého spojení a internetového připojení, které umožní produktivní spojení se světem. Financovat tyto projekty musí bohaté země.

V subsaharské Africe je hlavním problémem kontrola nemocí, úrodnost půdy a rozšíření vzdělávacích možností. I zde bude zapotřebí zahraniční pomoc. Další oblasti pak bojují s nedostatkem vody, diskriminací žen nebo jiných skupin a celou řadou dalších specifických problémů.

Na to, abychom začali složitost globalizace brát vážně, bylo pozdě už včera. Ideologie házení všech do jednoho pytle, kterou obhajoval washingtonský konsensus, je pasé. Teď, když stojíme na pokrají války, je naprosto nutné, abychom výhody globalizace zpřístupnili všem. Toho dosáhneme za předpokladu, že bohatým sejmeme z očí ideologické klapky a zmobilizujeme partnerství mezi chudými a bohatými. Závisí na tom naše společná budoucnost.

Jeffrey D. Sachs je profesorem ekonomie a ředitelem Ústavu Země při Columbia University.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann