Irští voliči se opět chystají hlasovat o smlouvě z Nice. Že už jste zapomněli, co za touto smlouvou vězí? Inu, jde o jeden z oněch až příliš častých kompromisů, k nimž dospějí hlavy států a vlád zemí EU, když se snaží prokousat se některými praktickými problémy a jiné odložit.

Kompromis dosažený v Nice před čtyřmi lety je důležitý proto, že kromě dalších ustanovení obsahuje veškeré formality rozdělení hlasů a podílu na moci mezi instituce EU, které musí být uvedeny do praxe dřív, než bude Unie moci přijmout nové členy. Rozšíření je nejdůležitější kapitolou evropské agendy a smlouva z Nice je jeho základním kamenem. Bez ní nebude možné uchazeče o členství vyzvat k přistoupení do Unie, jak bylo přislíbeno před deseti lety v Kodani.

Irové smlouvu z Nice odmítli minulý rok v referendu. Všechny instituce v zemi – její vláda, hlavní politické strany (včetně opozice), odbory a zaměstnavatelé – přijetí smlouvy podporovaly. Nikdo ze stoupenců přijetí ovšem nedokázal jasně říci, proč by lidé při hlasování měli říci ano. Jejich voliči tedy nakonec celou věc ignorovali. Smlouva byla zamítnuta 54% hlasů, ale k hlasovacím urnám se obtěžovalo pouhých 35% oprávněných voličů.

Je stále těžké pochopit, proč odmítnutí získalo tolik příznivců, a to i na pozadí všeobecné apatie. Opozici vystupující proti smlouvě z Nice tvořil a stále tvoří podivný irský mišmaš pacifismu, náboženství a socialismu okořeněný některými neuvěřitelnými místními výstřednostmi. A tak i přes úspěšné prosazení zvláštního protokolu ke smlouvě z Nice, který zaručuje hýčkanou irskou neutralitu, stojí stoupenci přijetí smlouvy před obtížným úkolem.

V situaci, jako je tato, je třeba se do věci nevměšovat zvenčí. Vždyť jednou ze základních demokratických svobod je právo voličů chovat se tak, že to cizinci může připadat nezodpovědné a rozporuplné. Pokud rozhodnutí voličů nepřivodí ostatním neospravedlnitelné a přemrštěné potíže, zasluhují si taková demokratická rozhodnutí naprostý respekt.

Irské voliče je ovšem potřeba jasně přesvědčit o zásadních důsledcích, jež bude nadcházející referendum mít pro Evropu, aby později nikdo nemohl tvrdit, že neměl potuchy, co bylo v sázce. Pokud Irové smlouvu podruhé odmítnou a to povede k odložení rozšíření EU, budou příčinou neospravedlnitelného a přemrštěného břemene, jež na Evropu dolehne.

Nové vyjednávání o smlouvě z Nice by nebylo schůdným řešením. Otevřelo by totiž Pandořinu skříňku požadavků dalších zemí. Loňský výsledek irského referenda byl pro Itálii impulsem k návrhu, aby EU dala záruku všem členským státům, že nepřijdou o finanční pomoc, pokud do Unie vstoupí chudší členové. Takové myšlení je tím nejjistějším způsobem, jak rozšíření zablokovat.

Irům je zapotřebí dát na srozuměnou, že pokud snad smlouvu z Nice nemůžou přijmout, nemůžou ji ani odmítnout. Další ne může vést k jedinému výsledku: k odchodu Irska z institucí EU, ať už jakýmkoli způsobem uskutečněnému. Právě to je volba, před níž teď Irové stojí.

K této situaci existuje významná paralela: v roce 1992 Dánové překvapivě při hlasování odmítli Maastrichtskou smlouvu. Získali pak dodatečné protokoly – například záruku neutrality, jakou dostali i Irové – umožňující rozhodnout se k neúčasti v některých oblastech evropské spolupráce. To vedlo k novému referendu, v němž už Dánové hlasovali kladně.

Co je ale podstatné je to, že Dánům bylo řečeno – a to v nikterak nejasných slovech, že druhé odmítnutí by vedlo k situaci, v níž by Dánsko muselo Unii opustit. Kdyby Dánové byli proti Maastrichtské smlouvě, jejich volba by byla plně respektována. Svolení k tomu, aby svou vůli vnutili svým partnerům, už by ale nezískali.

Irové jsou nyní ve stejném postavení. Je na nich, aby řekli ano nebo ne smlouvě z Nice. Jejich rozhodnutí bude třeba respektovat. Nelze jim ovšem dovolit, aby zastavili proces rozšíření.

Bylo by ironií historických rozměrů, kdyby země, pro niž začlenění do EU bylo prospěšnější než pro většinu ostatních, zabránila vstupu zemí, které jsou v ještě horší situaci, než bylo Irsko před třiceti lety. Evropa musí do Unie přijmout kandidátské země ze střední a východní Evropy a musí tak učinit teď. Už bylo promrháno příliš mnoho času. Dveře, jež vedou k možnosti vytvořit jednotnou a svobodnou Evropu po více než půlstoletí rozdělení a neštěstí, nemusejí být otevřené navždy.

Uffe Ellemann-Jensen je bývalým dánským ministrem zahraničí a předsedou dánského Centra pro mezinárodní studia a lidská práva.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil David Daduč