Ústavní budoucnost Evropy | Project-syndicate.cz

Minulý týden předložil předseda Evropského konventu Valéry Giscard d’Estaing tzv. ,,kostru“ budoucí Evropské ústavy. Bylo v ní vše, co má taková ústava mít: hodnoty, principy, práva občanů, kompetence Unie a jejích institucí, atd. Tento dokument vznikl navzdory tomu, že mandát Konventu jeho členy k psaní ústavy neopravňuje. Podle Deklarace z Nice, na níž jsem jako jeden z účastnících se předsedů vlád spolupracoval, bylo totiž naší úkolem v Konventu jen zjednodušit a restrukturalizovat základní dohody EU.

S pokračující prací Konventu byl náš mandát vlivem mnoha tlaků měněn. Ty přicházely z členských zemí, z občanských organizací a z dopisů, dokumentů a e-mailů z celé Evropy. Náš mandát změnil demokratický tlak. Když i premiér Velké Británie, země, která několik století spokojeně žije s ,,nepsanou ústavou“, prohlásí, že by rád viděl psanou Evropskou ústavu v praxi, pak muselo opravdu dojít ke kardinální změně.

Ovšem akademikové jako Ralph Dahrendorf a Joseph Weiler tvrdí, že evropská ústava nedává smysl, poněvadž demokratická ústava předpokládá prvořadost společné identity, která však Evropské unii, v níž dosud převládají jednotlivá národnostní cítění, chybí. Jiné hlasy, například Robert Dahl, jsou zase toho názoru, že demokracie nemůže fungovat bez menších společenství založených na společných zájmech a osobních vztazích. Pro tento názorový směr je Evropa příliš velká na to, aby v ní mohly fungovat doopravdy demokratické společné instituce.

Všechny tyto teoretické námitky je nutno postavit proti faktu, že Evropa už existuje. Vždyť každý den se na evropské úrovni dělají rozhodnutí, která ovlivňují náš život. Nemusí se nám to líbit, ale Evropská unie je součástí našeho systému vlády, jako jsou obce, regiony a celé státy. Otázka tedy nezní, zda Evropa existuje, ale zda jsme spokojeni s tím, jak funguje. Pokud ne, můžeme to napravit a je cestou k nápravě ústava?

První problém, který si žádá ,,ústavní řešení“, je jasná a jednotná identita Evropy. Málokdo si to uvědomuje, ale díky nepřebernému množství dohod, z nichž vzešly dnešní evropské instituce, není ,,Evropa“ jednolitý celek. Ostatně – rozdíl je už mezi ,,Evropskou unií“ a ,,Evropským společenstvím“.

Evropské společenství se skládá z institucí vzniklých v 50. letech s cílem vybudovat společný trh. Když jsme se později rozhodli také pro společnou zahraniční politiku a pro spolupráci v oblasti soudnictví a policie, vynalezli jsme Evropskou unii. Evropská unie se tedy zabývá zahraniční politikou, zatímco Evropské společenství má na starosti ekonomickou integraci.

Jedním z důsledků této situace je, že dohody se třetími zeměmi, které se týkají jak zahraničních, tak hospodářských věcí, se musí skládat ze dvou samostatných smluv: jedné smlouvy s Unií a druhé smlouvy se Společenstvím. To mate i zkušené diplomaty, kteří s Evropou jednají. A pokud to mate je, jak to asi plete běžné občany? Jak se občan Evropy může ztotožnit s Evropou, když vlastně žádná jednotná ,,Evropa“ neexistuje?

Neblahý dopad má také nejasná právní identita Evropy. Pokud se něčích práv dotkne Společenství, může jít poškozený k soudu. Ale pokud do vašich práv zasáhne Unie, u soudu se zřejmě nedovoláte, protože Unie vlastně nemá žádnou právní subjektivitu.

Další problém, který se musí vyřešit – opět s ústavními důsledky – je anonymní, byrokratický charakter evropských právních norem. Kritika institucí je nedílnou součástí demokracie stejně jako ochrana jmenovitých práv. Evropské instituce lze však jen ztěží kritizovat, poněvadž produkují zákony, kterým řadoví občané nerozumí a ani je neumí pojmenovat.

V jednotlivých státech se aktům parlamentů říká ,,předpisy“ nebo ,,zákony“. Tyto dokumenty mají obvykle svá jména a občan se může postavit za ně nebo proti nim. V EU máme ,,nařízení“, ,,směrnice“, ,,rozhodnutí“, ,,obecné pokyny“, ,,společné strategie“, ,,společné akce“, ,,společné pozice“ – je toho přehršel a rozumí tomu jen expert. Když se vydává ,,směrnice“, nemáte ponětí, kdo je za ni odpovědný. Víte maximálně to, že ,,směrnice 17.62″ je směrnice číslo 17 z roku 1962.

V Itálii je teď nový kontroverzní zákon, který mění postupy trestního stíhání tak, že by za určitých okolností mohl pomáhat prominentním postavám veřejného života. A pod zákonem je podepsán senátor Cirami. Tak, a můžeme se pohádat o ,,Ciramově zákoně“! Jak by to asi vypadalo, kdyby se zákon jmenoval ,,Nařízení 75″?

Protože Evropa má řadu orgánů, které mohou vydávat zákony – Radu ministrů, Radu pro zemědělství, Radu pro průmysl, Radu pro životní prostředí -, nejsme s to určit, kdo dělá co a proč. Evropa potřebuje jednu legislativní radu – dvojkomorový Evropský parlament, kde v jedné komoře budou sedět zástupci států a v druhé zástupci evropských voličů.

V tomto zjednodušeném systému bude zákonodárství opět zákonodárstvím a mezery v primární legislativě budou vyplňovat výkonná nařízení nebo prováděcí předpisy, jako je tomu ve většině právních systémů. To je systém, kterému budou Evropané rozumět.

Návrh ústavního dokumentu, který byl uveřejněn minulý týden, předkládá malé, ale významné změny, které dají Evropanům možnost Evropu jak kritizovat, tak se s ní identifikovat. Návrh ústavy vidí Evropu jako jediný a jednotný právní subjekt. Ať už jej budeme nazývat Evropská unie, Spojené státy evropské, Spojená Evropa nebo jakkoli jinak, bude vždy zárukou jednotného, zjednodušeného systému normativních aktů, které přinesou větší míru transparentnosti i odpovědnosti.

Institucionální struktura, s níž předložená Evropská ústava počítá, by měla rovněž odrážet a pomáhat rozvíjet širší tužby Evropy. Evropa musí být čímsi víc než jen prostředkem ekonomické integrace, která je ostatně již téměř završena. Zjednodušeně řečeno očekáváme, že Evropa bude spravedlivá. Očekáváme, že náš sociální model bude realizován. Očekáváme, že hospodářské a sociální záležitosti budou propojeny. Očekáváme, že Evropa bude mít vždy ve světě slovo.

Jistě, jsou před námi překážky. Jednou z nich je, že více Evropy nesmí znamenat centralizovaný systém. Demokratické vlády jsou pro tento účel příliš komplikované. Velkou výzvou bude také nalezení správné rovnováhy mezi evropskými, národními, regionálními a místními institucemi. Avšak k tomu, aby se lidé evropskou ústavou řídili, je zapotřebí, aby taková ústava respektovala jejich vazby a hodnoty.