Typickým znakem evropské extrémní pravice je její rasismus a to, že využívá imigrační otázku ve svůj politický prospěch. Italská Lega Nord, nizozemský Vlaams blok, francouzská Le Penova Front national – to vše jsou příklady stran či hnutí vzešlých ze společné averze vůči imigrantům a prosazujících zjednodušující pohled na to, jak řešit otázku přistěhovalců. Zatímco individua jako Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen přicházejí a (nikdy ne dost brzy) odcházejí, otázka rasy a rasismu z evropské politiky jen tak hned nevymizí.
Za rostoucí rasovou roztříštěností v evropských zemích stojí dva faktory: stárnoucí obyvatelstvo a otevírající se hranice. Pravicové i levicové strany soustředěné kolem politického středu schovávají před tímto problémem hlavu do písku, doufajíce navzdory všemu, že otázka imigrace jednou sama zmizí. Ale ona nezmizí, jak dávají tušit americké rasové dějiny. Vztahy mezi rasami stojí ve Spojených státech už dlouhá desetiletí v centru politické debaty, a to až do té míry, že rasové rozpory jsou stejně důležité jako příjem a namnoze navíc určují politické preference a postoje.
Prvním krokem k uchopení rasové politiky je porozumět počátkům a důsledkům rasové nesnášenlivosti, i kdyby to mělo znamenat, že vyjdou najevo nepříjemné pravdy. Ve Spojených státech se o to postaraly rozsáhlé ekonomické, sociologické, psychologické a politologické průzkumy. Vyplynulo z nich, že lidé různých ras si navzájem mnohem méně důvěřují, že bílí jen neradi podporují sociální výdaje, protože jsou vnímány jako pomoc menšinám, a že rasově roztříštěná společenství mají mnohem méně účinnou státní správu, bují v nich korupce, protežování a zločin a je v nich méně produktivních veřejných statků na jeden daňový dolar.
To samozřejmě neznamená, že řešením je eliminovat veškerou různorodost a budovat rasově homogenní společenství, nýbrž že abychom mohli začít budovat solidní veřejnou politiku řešící vztahy mezi různými rasami, musíme v prvé řadě vůbec přiznat existenci těchto problémů. Jistě, ani Američané nejsou v tomto směru jednotní. Někteří se zastávají pozitivní diskriminace, jež menšinám přiznává preference při přijímání do zaměstnání, na vysokou školu a při přidělování veřejných zakázek. Tato politika je vnímána nejen jako odškodnění za dějinné křivdy, ale také jako způsob vytváření pozitivních lidských příkladů a potlačování přetrvávající, a možná bezděčné diskriminace.
Je ale i nemálo lidí, kteří proti pozitivní diskriminaci brojí a kteří tvrdí, že pro to, aby vznikala pracovní místa pro minority a aby černošské rodiny zůstávaly spolu, stačí jen kvalitní ,,rasoslepá“ politika v kombinaci s politikou volného trhu a podporou rodinných hodnot. Podpora rodinných hodnot je klíčová v jakékoli politice, neboť vůbec nejhlavnější příčinou chudoby v USA je obrovské množství domácností s jedním rodičem (čti: se svobodnou matkou) v rámci černošské komunity.
Řešení sice nemáme, ale tady jde hlavně o to, že americká politika k rasové otázce alespoň zaujímá postoj. Menšiny zde samozřejmě obrovsky pokročily na cestě k integraci a hospodářskému úspěchu. V padesátých letech nesměli černoši sedět v přední části autobusu; dnes se dva černoši pohybují na samé špičce americké zahraniční politiky.
Pravicoví američtí politikové samozřejmě i dnes takticky využívají rasovou otázku jako politický nástroj. Například Patrick Buchanan, bývalý poradce prezidentů Nixona a Reagana, který v posledních amerických prezidentských volbách kandidoval jako nezávislý. Před nedávnem s úspěchem vydal knihu s názvem ,,Umírající Západ“ o tom, jak vymírající obyvatelstvo a invaze imigrantů ohrožují Ameriku a západní civilizaci. Na každou jednu takovou knihu však vychází deset dalších, které americkou rasovou otázku řeší seriózní analýzou.
V Evropě ale politická analýza a debata o vztazích mezi různými rasami výrazně pokulhává. V nejlepším případě se o této otázce mluví značně omezeně, ve smyslu imigračních kvót a hraničních omezení, a nikoli ve smyslu sociálních problémů a příležitostí, jež rasově smíšená Evropa nabízí. K zastavení nárůstu ilegálních přistěhovalců je samozřejmě zapotřebí jasná imigrační politika. Tím to ale nekončí: americká rasová politika také přeci nekončí kontrolami na americko-mexické hranici!
Evropa je bohatá a kvapem stárne. Evropané, chráněni štědrými sociálními programy, odmítají dělat ,,špinavou práci“ v zemědělství nebo třeba v kožařském průmyslu. Nárůst přistěhovalců je proto nevyhnutelný. Evropané si přitom ale nikdy nenechají ujít příležitost k tomu, aby kritizovali Ameriku za jakékoli její selhání v politice vůči menšinám nebo za jakýkoli projev rasismu na druhé straně Atlantiku.
Když se začteme do evropského tisku, nelze si nevšimnout jakéhosi komplexu nadřazenosti vůči Spojeným státům v otázce rasové politiky: oni, Američani, mají s rasismem problémy, my, Evropané, jsme vůči němu imunní, možná až na poblázněné neonacisty a jim podobné. Jenže to, k čemu v posledních týdnech došlo od Paříže k Amsterodamu, dokazuje, že rasový problém je v Evropě mnohem hlubší a že stejně jako v USA vychází ze smutné pravdy, že vztahy mezi rasami jsou svou podstatou složité a že důvěra a spolupráce mezi lidskými rasami není vždy samozřejmá a snadná.
Nezačnou-li hlavní evropské politické strany se vší vážností a upřímností investovat do pochopení rasového napětí v Evropě a nestane-li se rasová otázka jednou z jejich hlavních priorit, vězme, že jednotlivci Le Penova ražení nebudou otálet s tím, aby toto vakuum naplnili svým nenávistným poselstvím.
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Bocconiho univerzitě v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise.
Copyright: Project Syndicate, květen 2002