Typickým znakem evropské extrémní pravice je její rasismus a to, že využívá imigrační otázku ve svůj politický prospěch. Italská Lega Nord, nizozemský Vlaams blok, francouzská Le Penova Front national – to vše jsou příklady stran či hnutí vzešlých ze společné averze vůči imigrantům a prosazujících zjednodušující pohled na to, jak řešit otázku přistěhovalců. Zatímco individua jako Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen přicházejí a (nikdy ne dost brzy) odcházejí, otázka rasy a rasismu z evropské politiky jen tak hned nevymizí.

Za rostoucí rasovou roztříštěností v evropských zemích stojí dva faktory: stárnoucí obyvatelstvo a otevírající se hranice. Pravicové i levicové strany soustředěné kolem politického středu schovávají před tímto problémem hlavu do písku, doufajíce navzdory všemu, že otázka imigrace jednou sama zmizí. Ale ona nezmizí, jak dávají tušit americké rasové dějiny. Vztahy mezi rasami stojí ve Spojených státech už dlouhá desetiletí v centru politické debaty, a to až do té míry, že rasové rozpory jsou stejně důležité jako příjem a namnoze navíc určují politické preference a postoje.

Prvním krokem k uchopení rasové politiky je porozumět počátkům a důsledkům rasové nesnášenlivosti, i kdyby to mělo znamenat, že vyjdou najevo nepříjemné pravdy. Ve Spojených státech se o to postaraly rozsáhlé ekonomické, sociologické, psychologické a politologické průzkumy. Vyplynulo z nich, že lidé různých ras si navzájem mnohem méně důvěřují, že bílí jen neradi podporují sociální výdaje, protože jsou vnímány jako pomoc menšinám, a že rasově roztříštěná společenství mají mnohem méně účinnou státní správu, bují v nich korupce, protežování a zločin a je v nich méně produktivních veřejných statků na jeden daňový dolar.

To samozřejmě neznamená, že řešením je eliminovat veškerou různorodost a budovat rasově homogenní společenství, nýbrž že abychom mohli začít budovat solidní veřejnou politiku řešící vztahy mezi různými rasami, musíme v prvé řadě vůbec přiznat existenci těchto problémů. Jistě, ani Američané nejsou v tomto směru jednotní. Někteří se zastávají pozitivní diskriminace, jež menšinám přiznává preference při přijímání do zaměstnání, na vysokou školu a při přidělování veřejných zakázek. Tato politika je vnímána nejen jako odškodnění za dějinné křivdy, ale také jako způsob vytváření pozitivních lidských příkladů a potlačování přetrvávající, a možná bezděčné diskriminace.

Je ale i nemálo lidí, kteří proti pozitivní diskriminaci brojí a kteří tvrdí, že pro to, aby vznikala pracovní místa pro minority a aby černošské rodiny zůstávaly spolu, stačí jen kvalitní ,,rasoslepá“ politika v kombinaci s politikou volného trhu a podporou rodinných hodnot. Podpora rodinných hodnot je klíčová v jakékoli politice, neboť vůbec nejhlavnější příčinou chudoby v USA je obrovské množství domácností s jedním rodičem (čti: se svobodnou matkou) v rámci černošské komunity.

Řešení sice nemáme, ale tady jde hlavně o to, že americká politika k rasové otázce alespoň zaujímá postoj. Menšiny zde samozřejmě obrovsky pokročily na cestě k integraci a hospodářskému úspěchu. V padesátých letech nesměli černoši sedět v přední části autobusu; dnes se dva černoši pohybují na samé špičce americké zahraniční politiky.

Pravicoví američtí politikové samozřejmě i dnes takticky využívají rasovou otázku jako politický nástroj. Například Patrick Buchanan, bývalý poradce prezidentů Nixona a Reagana, který v posledních amerických prezidentských volbách kandidoval jako nezávislý. Před nedávnem s úspěchem vydal knihu s názvem ,,Umírající Západ“ o tom, jak vymírající obyvatelstvo a invaze imigrantů ohrožují Ameriku a západní civilizaci. Na každou jednu takovou knihu však vychází deset dalších, které americkou rasovou otázku řeší seriózní analýzou.

V Evropě ale politická analýza a debata o vztazích mezi různými rasami výrazně pokulhává. V nejlepším případě se o této otázce mluví značně omezeně, ve smyslu imigračních kvót a hraničních omezení, a nikoli ve smyslu sociálních problémů a příležitostí, jež rasově smíšená Evropa nabízí. K zastavení nárůstu ilegálních přistěhovalců je samozřejmě zapotřebí jasná imigrační politika. Tím to ale nekončí: americká rasová politika také přeci nekončí kontrolami na americko-mexické hranici!

Evropa je bohatá a kvapem stárne. Evropané, chráněni štědrými sociálními programy, odmítají dělat ,,špinavou práci“ v zemědělství nebo třeba v kožařském průmyslu. Nárůst přistěhovalců je proto nevyhnutelný. Evropané si přitom ale nikdy nenechají ujít příležitost k tomu, aby kritizovali Ameriku za jakékoli její selhání v politice vůči menšinám nebo za jakýkoli projev rasismu na druhé straně Atlantiku.

Když se začteme do evropského tisku, nelze si nevšimnout jakéhosi komplexu nadřazenosti vůči Spojeným státům v otázce rasové politiky: oni, Američani, mají s rasismem problémy, my, Evropané, jsme vůči němu imunní, možná až na poblázněné neonacisty a jim podobné. Jenže to, k čemu v posledních týdnech došlo od Paříže k Amsterodamu, dokazuje, že rasový problém je v Evropě mnohem hlubší a že stejně jako v USA vychází ze smutné pravdy, že vztahy mezi rasami jsou svou podstatou složité a že důvěra a spolupráce mezi lidskými rasami není vždy samozřejmá a snadná.

Nezačnou-li hlavní evropské politické strany se vší vážností a upřímností investovat do pochopení rasového napětí v Evropě a nestane-li se rasová otázka jednou z jejich hlavních priorit, vězme, že jednotlivci Le Penova ražení nebudou otálet s tím, aby toto vakuum naplnili svým nenávistným poselstvím.

Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Bocconiho univerzitě v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise.

Copyright: Project Syndicate, květen 2002

V 90. letech Argentina realizovala možná 80 % programu neoliberální ekonomické politiky. Otevřela svou ekonomiku světovému trhu a mezinárodnímu kapitálu; snažila se o nízkou inflaci a pevnou měnu. Usilovala o zkvalitnění svého právního systému, aby rozhodování bylo v souladu s obecnými pravidly a posilovalo důvěru v plnění smluvních závazků – ať už úplatek dán byl nebo nebyl.

Neuspěla. To však neznamená, že 90. léta i se svým závěrem, který vyvrcholil letos v létě, byla katastrofická. Během tzv. špinavé války v 70. letech byl život jasně horší. Tehdy armáda postrádající veškerou čest házela ženy z vrtulníků do vod jižního Atlantiku a městské domobrany střílely do lidí, protože… protože… prostě proto.

Ani 80. léta nebyla o moc lepší. Začala se dluhovou krizí, vyvolanou masivním nárůstem amerických úrokových sazeb a hodnoty amerického dolaru, a skončila hyperinflací, kterou si země přivodila sama a díky níž se notně propadla na žebříčku světových ekonomik.

Naproti tomu v 90. letech HDP na jednoho Argentince stouplo o celých 25 % – ovšem zřejmě jen proto, aby v posledních čtyřech letech Argentina o tento svůj pozoruhodný příjmový přírůstek zase přišla. Až do loňské zimy se zdálo, že problémy argentinské ekonomiky jsou jen nepříjemnou, leč dočasnou kapitolou, stejně jako mexická ,,tequilová“ krize z let 1994 až 1995 nebo východoasijské krize z let 1997-1998, které nakonec nebyly zásadním předělem, jak se psalo, ale jen dočasným narušením vývoje.

Dnes není takový optimismus v Argentině na místě. Nelze totiž příliš doufat, že nedávné zhroucení celé země je pouze dočasné. Vžitý názor – například na úřadě náměstka amerického ministra financí Johna Taylora – tvrdí, že kolaps Argentiny je chybou jejích politiků.

S tímto názorem já souhlasím tak napůl. Argentinským politikům se opakovaně dostalo varování, že směnný kurz argentinského pesa, uměle fixovaný na americký dolar, představuje pro Argentinu riziko, zvláště pokud dolar posílí. Argentinští politikové byli varováni i před neudržitelností jejich měnové politiky v případě, že poměr mezi státním dluhem a HDP se nesníží.

Avšak v letech 1993 až 1998, tedy v době největšího rozmachu, přesáhly veřejné výdaje v Argentině zisk z daní natolik, že poměr mezi dluhem a HDP se zvýšil z 29 na 44 %. Když posílil dolar a přišla recese, politikům, jimž chybělo politické umění k tomu, aby vyrovnali rozpočet, dokud se ekonomice vedlo dobře, nakonec chyběla i odvaha, aby jej vyrovnali ve chvíli, kdy se situace obrátila k horšímu.

Ránu z milosti zasadila vláda svým rozhodnutím (už po příchodu krize) ponechat vklady střadatelů v bankách fixované na dolar a směnit dluhy bankám na pesos. Finanční systém země tak zbankrotoval jedním tahem perem.

Tradiční názor tvrdí, že kdyby se tyto tři katastrofální kroky neuskutečnily, Argentina by v krizi neskončila nebo přinejmenším by si prošla mírnou krizí s příchutí tequily. Neoliberální program Argentiny z 90. let byl prý téměř blbovzdorný, jenže argentinští politici se nakonec ukázali jako jedna velká banda vynalézavých tupců.

Na argentinskou tragédii lze však nahlížet i z jiného pohledu. Ten vychází z konstatování, že politický systém země se dlouho choval předvídatelným způsobem: vytrvale produkoval vlády, které slibovaly víc, než dokázaly splnit. Bohatým oligarchům slibují, že nebudou vybírat vysoké daně. Dělníkům a spotřebitelům slibují štědré sociální zabezpečení. Slibují rychlý hospodářský rozvoj, velkorysé výdaje do infrastruktur, teplá místečka po ty, co mají konexe, a tak dál.

Dohromady tyto sliby znamenají, že nároky kladené na domácí produkt vždy přesahují sto procent celku. Požadavky lidu, aby je vláda splnila všechny, nelze v žádném případě splnit. Vhoďme do toho ještě nespravedlivé rozložení příjmů a bohatství, chybějící sociální shodu mezi pracujícími a středními třídami a dlouhou tradici politického násilí a máme recept na politiku všech proti všem.

Zásadní politická bitva o to, jak má být v Argentině rozloženo bohatství, zůstává nevyřešena. Každá politická síla, která tuto výzvu zlehčí pouhým slibováním, oč všechno se postará, je už předem odsouzena k neúspěchu. Velké vládní deficity jsou v Argentině přírodním zákonem, naprosto běžným jevem. Argentinské úrokové sazby tak mohou být dostupné jen nakrátko, a to ještě zřídkakdy.

Každý věděl, že argentinský politický systém plodí chronické deficity; každý tak věděl, že platby úroků z dluhu jednou vybouchnou. Poněvadž dynamika argentinského dluhu byla tak nestabilní, stabilizace směnného kurzu tvrdou měnou nemohla mít dlouhého trvání. Volný přístup na mezinárodní kapitálové trhy a bankovní účty v dolarech znamenaly, že v okamžiku, kdy se měnový peg nakonec střetne s deficitující logikou argentinské politiky, bude výsledek v nejlepším případě katastrofický.

Kdyby byla dnešní krize řešena, kdyby Argentina měla před sebou další desítku let rychlého růstu, byly by se spory ohledně rozložení bohatství zmírnily. Ostatně i Evropa před druhou světovou válkou nesla tu nejodpornější politiku, jakou svět tehdy znal: výtržnosti pravičáckých davů ve Francii, generální stávky v Británii, občanská válka ve Spanělsku, fašismus v Itálii a nic dobrého nevěštící konsolidace nacistické moci v Německu. Poválečná západní Evropa se ovšem nesetkala s veřejnými problémy, jež by se nedaly řešit způsoby, které by udržely pevnou měnu a růst.

S tímto názorem také souhlasím napůl. Ano, argentinská vláda udělala obrovské chyby. Její politikové zhřešili vůči bohům měnové ekonomiky. Musel ale trest být tak rychlý a tak přísný?

J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem amerického ministra zahraničí.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann

Válka s Irákem je už, zdá se, nevyhnutelná, ať už bude nebo nebude s podporou OSN. Ekonomické náklady takové války mohou být závratné, a to pokud jde jak o přímé americké výdaje na válku a její následky, tak o nepřímé dopady na světovou ekonomiku. Válka by se děla na pozadí celosvětově slabých ekonomických podmínek a tyto slabiny by dále zhoršila. Světová ekonomika by se tak kvůli ní mohla dostat do recese. Hospodářský výsledek války by mohl do velké míry záviset na diplomatickém kontextu. Pokud bude Amerika jednat sama za sebe, budou předvídatelné náklady této války pro světovou ekonomiku vyšší, než kdyby USA jednaly s podporou OSN.

Náklady války musí být v rovnováze s náklady alternativních akcí. Vysoké náklady jistě nejsou důvodem ke zrušení války, zvlášť tváří v tvář tak vážnému riziku jako to, že Irák by se mohl dostat ke zbraním hromadného ničení a použít je. Ovšem vedení války tam, kde by diplomatické prostředky – jako například zbrojní inspekce, hrozba odvety v reakci na iráckou agresi, připravenost OSN jednat, stane-li se riziko z Iráku bezprostřední – měly stačit, by mohlo mít obrovské ekonomické (i jiné) náklady, kterým bylo možno se vyhnout.

Tradiční, učebnicový pohled na válku je, že válka stimuluje ekonomiku, a to přinejmenším v krátkodobém horizontu. Tento zjednodušující pohled na válečnou ekonomiku je příliš úzký na to, aby vůbec dokázat popsat možné účinky irácké války. Musíme chápat i to, že válka s Irákem, byť válka omezená, by hluboce narušila mezinárodní tok zboží, služeb a investic, na němž naše globální ekonomika dnes závisí.

Tyto negativní účinky by nejen snížily produkci, ale narušily by i důvěru investorů a spotřebitelů, a tím pádem by srazily jak soukromé investice, tak spotřebitelské výdaje. Přímý makroekonomický stimul, který by přišel v podobě vojenských výdajů, by převýšila nejistota a narušení systému vyvolané vojenským konfliktem.

Ona nejistota je ostatně vidět už teď. Ceny ropy od pozdního léta klesly o několik dolarů za barel. Americké a světové akciové trhy od června klesly v dolarovém vyjádření zhruba o 20 procent. Každé zvýšení pravděpodobnosti války tlačí trhy o kus níž.

Moderní světová ekonomika je vystavěna na komplexní síti globálních ekonomických vztahů a tyto vztahy dnes přímo ohrožuje válka. Válka by představovala jasné a přímé riziko pro lodní dopravu, zvlášť pro lodní dopravu ropy z Blízkého východu.

Zvýšené náklady by dále snížily pokles přeshraničního toku kapitálu, který trvá už dva roky, od konce vzmachu amerického akciového trhu. Pokles přeshraničních toků se navíc ještě zvýraznil po loňských útocích z 11. září. Přímé zahraniční investice do mnoha rozvojových regionů vyschly a rozvíjející se trhy, které na těchto kapitálových tocích závisí, začínají pociťovat recidivu finančních krizí.

Ostatně i kdyby americká ekonomika zaznamenala v souvislosti s vojenskými výdaji nějakou krátkodobě zvýšenou poptávku, zbytku světa by se to nedotklo. Naprostá většina zemí by pocítila jen negativní účinky – narušení obchodů, zvyšování ceny ropy, stažení zahraničního kapitálu, omezování investičních plánů -, a to bez jakýchkoli přímých kompenzačních stimulů.

Starosti však působí i makroekonomická situace USA. Fiskální politika Bushovy administrativy v kombinaci se splasknutím americké finanční bubliny na konci 90. let dostala Spojené státy na nestabilní fiskální dráhu. V protikladu k někdejším rozsáhlým rozpočtovým přebytkům dnes USA vykazují obrovské rozpočtové schodky, které budou ještě dlouhá léta přetrvávat. Válka s Irákem by tyto schodky ještě zvýšila.

Rostoucí rozpočtové schodky kontaminují americkou domácí politiku a povedou k rozpočtovému kolapsu. To by pak mohlo vést ke ztrátě spotřebitelské důvěry. A protože spotřebitelské výdaje jsou od prasknutí finanční bubliny poslední baštou americké ekonomiky, válka s Irákem by mohla zbourat její poslední stabilní bod.

Američtí vládní politici mají samozřejmě svoje skryté „eso v rukávu“. Doufají, že válka bude rychlá, v podstatě snadná a samofinancovaná. Jakmile totiž USA získají kontrolu nad iráckými ropnými zásobami, bude to znamenat nejen nížení světových cen ropy, ale i peníze na poválečnou rekonstrukci Iráku. Lákavá představa, ale zřejmě nepravděpodobná. Válka vůbec nemusí být rychlá. Poválečný Irák může být nestabilní, i kdyby válka byla krátká. Jiným scénářem je obrovská nejistota a zmatek napříč celým Blízkým východem a rušení toku ropy z politických, ne-li vojenských důvodů.

Geopolitické náklady jednostranné americké války budou ještě vyšší. Největší šanci vyhnout se obrovským negativním ekonomickým dopadům má rychlá a úspěšná válka, kterou neochvějně a výslovně podpoří OSN. Válka, která postaví USA proti zbytku světa, by mohla zpochybnit pokrok globalizace, konkrétně jednání o mezinárodním obchodu. Pokud navíc Spojené státy zakročí samy, budou samozřejmě jejich poválečné výdaje vyšší, neboť je ponesou samy. Otevřené a hluboké politické rozdíly mezi Amerikou a ostatními významnými zeměmi povedou ke ztrátě důvěry investorů, což výrazně naruší globální ekonomickou stabilitu.

Jeffrey D. Sachs je profesorem ekonomie a ředitelem Institutu Země při Columbia University.

Copyright: Project Syndicate, září 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschman

Kotel globalizace vře jako nikdy předtím. Jeho napětí rezonuje celým světem. Větší část subsaharské Afriky, jižní Amerika, Blízký Východ a střední Asie zápasí se stagnací a hospodářským útlumem. Severní Amerika, západní Evropa a Japonsko bojuje se zpomaleným růstem a rizikem návratu recese. K tomu všemu se navíc schyluje k válce s Irákem.

Pro zastánce otevřených trhů a volného obchodu je tento vývoj nebývalou výzvou. Proč globalizace čelí takovým rizikům? Proč jsou její výhody soustředěny do zdánlivě tak malého počtu míst? Má šanci globalizace, která bude vyrovnanější?

Na tyto otázky neexistují snadné odpovědi. Podmínkou hospodářského růstu jsou otevřené trhy, ty však samy o sobě nestačí. Některým regionům globalizace prospěla – v posledních letech především východní Asii a Číně. Naopak jiným oblastem ve světě, zvlášť subsaharské Africe, se díky globalizaci ještě více přitížilo.

Americká vláda předstírá, že za většinu problémů si chudé země mohou samy. Podle předních amerických politických představitelů je příčinou pomalého růstu v Africe špatná vláda a státní správa. Život je však mnohem složitější, než jak si představuje Bushova vláda.

Podívejme se na státy s nejlepší vládou – Ghanu, Tanzanii, Malawi a Gambii. Ve všech těchto zemích došlo v posledních dvaceti letech k propadu životní úrovně, zatímco řada zemí v Asii, které se v mezinárodních srovnáních úrovně vlády řadí na nižší místa – například Pákistán, Bangladéš, Myanmar (dříve Barma) a Srí Lanka – zaznamenaly vyšší hospodářský růst.

Hospodářský výkon je totiž určován nejen tím, na jaké úrovni je v zemi vláda, ale i geopolitickými, geografickými a ekonomicko-strukturálními faktory. Země s vysokým počtem obyvatel a tudíž s rozsáhlým vnitřním trhem mají tendenci růst rychleji než země s malým počtem obyvatel. (Jako u všech ekonomických tendencí samozřejmě i zde existují protipříklady.)

Přímořské země pak obvykle podávají lepší výkon než země vnitrozemské. Země s vysokým procentem výskytu malárie mívají často pomalejší růst než země, kde je výskyt malárie nižší. A rozvojové země, které hraničí s bohatými zeměmi – například Mexiko – na tom pochopitelně budou lépe než země, které se nachází daleko od velkých trhů.

Tyto rozdíly jsou zásadní. Pokud bohaté země nebudou na tyto strukturální záležitosti brát ohled, bude se propast mezi úspěšnými a neúspěšnými zeměmi dále rozšiřovat. Pokud budou bohaté země dávat vinu chudým zemím – tím, že jim budou vyčítat jejich jakousi kulturně či politicky podmíněnou neschopnost těžit z globalizace – přispějeme nejen k vytvoření hlubších ohnisek chudoby, ale také k sílící nespokojenosti. Ta bude plodit násilí, odpor a – samozřejmě – terorismus.

Je tedy nejvyšší čas, abychom k globalizaci přistoupili mnohem vážněji, než jak dnes činí bohaté země, a zvláště pak Amerika. Tento nový přístup by se v prvé řadě měl zaměřit na nejnaléhavější úkol – na uspokojení základních potřeb nejchudších lidí planety. Některým zemím lze jejich utrpení ulevit jen lepší vládou. Avšak v jiných zemích vyjde při bližším a upřímném pohledu na okolnosti najevo, že hlavními příčinami zaostalosti jsou choroby, klimatická nestabilita, neúrodná půda, velká vzdálenost od velkých trhů a podobně.

Upřímné zhodnocení situace by dále odhalilo, že nejchudší země nejsou schopny zajistit tolik prostředků, aby své problémy vyřešily samy. Řešení není v tom, že bohaté země budou chudé země poučovat o tom, co v jejich politickém systému neklape. Skutečné řešení je takové, že bohaté země dostatečnou finanční podporou pomohou chudým zemím odrazit se ode dna a překonat pro ně jinak nepřekonatelné překážky.

Pro ilustraci: úspěšná kontrola chorob si žádá takové zdravotnictví, které je schopné poskytovat účinné léky a základní preventivní péči – například sítě proti moskytům pro boj s malárií nebo vitamíny pro boj s podvýživou. Takový systém stojí nejméně 40 dolarů na osobu a rok.

Pro bohaté země, které v průměru utrácejí přes 2000 dolarů ročně na zdraví jedné osoby, je to přeci zanedbatelná částka, ovšem pro země jako Malawi, kde lidé průměrně vydělávají 200 dolarů ročně, je to částka obrovská. Fungující zdravotní systém by stál více, než je celý roční příjem do státní kasy. A přestože vláda a zřízení v Malawi jsou řádné, jeho obyvatelé budou bez adekvátní zahraniční pomoci umírat.

Podmínkou úspěchu globalizace je, abychom více uvažovali jako lékaři a méně jako kazatelé. Neměli bychom chudé bičovat za jejich ,,hříchy“, ale spíše jako dobrý lékař bychom u každé země a každého regionu měli pečlivě stanovovat diagnózu, abychom porozuměli základním faktorům, které zde zpomalují hospodářský růst a vývoj.

V některých regionech – mimo jiné v jihoamerických Andách a ve střední Asii – je hlavním problémem geografická izolace. Zde je hlavním úkolem vybudování komunikací, leteckého spojení a internetového připojení, které umožní produktivní spojení se světem. Financovat tyto projekty musí bohaté země.

V subsaharské Africe je hlavním problémem kontrola nemocí, úrodnost půdy a rozšíření vzdělávacích možností. I zde bude zapotřebí zahraniční pomoc. Další oblasti pak bojují s nedostatkem vody, diskriminací žen nebo jiných skupin a celou řadou dalších specifických problémů.

Na to, abychom začali složitost globalizace brát vážně, bylo pozdě už včera. Ideologie házení všech do jednoho pytle, kterou obhajoval washingtonský konsensus, je pasé. Teď, když stojíme na pokrají války, je naprosto nutné, abychom výhody globalizace zpřístupnili všem. Toho dosáhneme za předpokladu, že bohatým sejmeme z očí ideologické klapky a zmobilizujeme partnerství mezi chudými a bohatými. Závisí na tom naše společná budoucnost.

Jeffrey D. Sachs je profesorem ekonomie a ředitelem Ústavu Země při Columbia University.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann

Irští voliči se opět chystají hlasovat o smlouvě z Nice. Že už jste zapomněli, co za touto smlouvou vězí? Inu, jde o jeden z oněch až příliš častých kompromisů, k nimž dospějí hlavy států a vlád zemí EU, když se snaží prokousat se některými praktickými problémy a jiné odložit.

Kompromis dosažený v Nice před čtyřmi lety je důležitý proto, že kromě dalších ustanovení obsahuje veškeré formality rozdělení hlasů a podílu na moci mezi instituce EU, které musí být uvedeny do praxe dřív, než bude Unie moci přijmout nové členy. Rozšíření je nejdůležitější kapitolou evropské agendy a smlouva z Nice je jeho základním kamenem. Bez ní nebude možné uchazeče o členství vyzvat k přistoupení do Unie, jak bylo přislíbeno před deseti lety v Kodani.

Irové smlouvu z Nice odmítli minulý rok v referendu. Všechny instituce v zemi – její vláda, hlavní politické strany (včetně opozice), odbory a zaměstnavatelé – přijetí smlouvy podporovaly. Nikdo ze stoupenců přijetí ovšem nedokázal jasně říci, proč by lidé při hlasování měli říci ano. Jejich voliči tedy nakonec celou věc ignorovali. Smlouva byla zamítnuta 54% hlasů, ale k hlasovacím urnám se obtěžovalo pouhých 35% oprávněných voličů.

Je stále těžké pochopit, proč odmítnutí získalo tolik příznivců, a to i na pozadí všeobecné apatie. Opozici vystupující proti smlouvě z Nice tvořil a stále tvoří podivný irský mišmaš pacifismu, náboženství a socialismu okořeněný některými neuvěřitelnými místními výstřednostmi. A tak i přes úspěšné prosazení zvláštního protokolu ke smlouvě z Nice, který zaručuje hýčkanou irskou neutralitu, stojí stoupenci přijetí smlouvy před obtížným úkolem.

V situaci, jako je tato, je třeba se do věci nevměšovat zvenčí. Vždyť jednou ze základních demokratických svobod je právo voličů chovat se tak, že to cizinci může připadat nezodpovědné a rozporuplné. Pokud rozhodnutí voličů nepřivodí ostatním neospravedlnitelné a přemrštěné potíže, zasluhují si taková demokratická rozhodnutí naprostý respekt.

Irské voliče je ovšem potřeba jasně přesvědčit o zásadních důsledcích, jež bude nadcházející referendum mít pro Evropu, aby později nikdo nemohl tvrdit, že neměl potuchy, co bylo v sázce. Pokud Irové smlouvu podruhé odmítnou a to povede k odložení rozšíření EU, budou příčinou neospravedlnitelného a přemrštěného břemene, jež na Evropu dolehne.

Nové vyjednávání o smlouvě z Nice by nebylo schůdným řešením. Otevřelo by totiž Pandořinu skříňku požadavků dalších zemí. Loňský výsledek irského referenda byl pro Itálii impulsem k návrhu, aby EU dala záruku všem členským státům, že nepřijdou o finanční pomoc, pokud do Unie vstoupí chudší členové. Takové myšlení je tím nejjistějším způsobem, jak rozšíření zablokovat.

Irům je zapotřebí dát na srozuměnou, že pokud snad smlouvu z Nice nemůžou přijmout, nemůžou ji ani odmítnout. Další ne může vést k jedinému výsledku: k odchodu Irska z institucí EU, ať už jakýmkoli způsobem uskutečněnému. Právě to je volba, před níž teď Irové stojí.

K této situaci existuje významná paralela: v roce 1992 Dánové překvapivě při hlasování odmítli Maastrichtskou smlouvu. Získali pak dodatečné protokoly – například záruku neutrality, jakou dostali i Irové – umožňující rozhodnout se k neúčasti v některých oblastech evropské spolupráce. To vedlo k novému referendu, v němž už Dánové hlasovali kladně.

Co je ale podstatné je to, že Dánům bylo řečeno – a to v nikterak nejasných slovech, že druhé odmítnutí by vedlo k situaci, v níž by Dánsko muselo Unii opustit. Kdyby Dánové byli proti Maastrichtské smlouvě, jejich volba by byla plně respektována. Svolení k tomu, aby svou vůli vnutili svým partnerům, už by ale nezískali.

Irové jsou nyní ve stejném postavení. Je na nich, aby řekli ano nebo ne smlouvě z Nice. Jejich rozhodnutí bude třeba respektovat. Nelze jim ovšem dovolit, aby zastavili proces rozšíření.

Bylo by ironií historických rozměrů, kdyby země, pro niž začlenění do EU bylo prospěšnější než pro většinu ostatních, zabránila vstupu zemí, které jsou v ještě horší situaci, než bylo Irsko před třiceti lety. Evropa musí do Unie přijmout kandidátské země ze střední a východní Evropy a musí tak učinit teď. Už bylo promrháno příliš mnoho času. Dveře, jež vedou k možnosti vytvořit jednotnou a svobodnou Evropu po více než půlstoletí rozdělení a neštěstí, nemusejí být otevřené navždy.

Uffe Ellemann-Jensen je bývalým dánským ministrem zahraničí a předsedou dánského Centra pro mezinárodní studia a lidská práva.

Copyright: Project Syndicate, říjen 2002

Z angličtiny přeložil David Daduč

Minulý týden předložil předseda Evropského konventu Valéry Giscard d’Estaing tzv. ,,kostru“ budoucí Evropské ústavy. Bylo v ní vše, co má taková ústava mít: hodnoty, principy, práva občanů, kompetence Unie a jejích institucí, atd. Tento dokument vznikl navzdory tomu, že mandát Konventu jeho členy k psaní ústavy neopravňuje. Podle Deklarace z Nice, na níž jsem jako jeden z účastnících se předsedů vlád spolupracoval, bylo totiž naší úkolem v Konventu jen zjednodušit a restrukturalizovat základní dohody EU.

S pokračující prací Konventu byl náš mandát vlivem mnoha tlaků měněn. Ty přicházely z členských zemí, z občanských organizací a z dopisů, dokumentů a e-mailů z celé Evropy. Náš mandát změnil demokratický tlak. Když i premiér Velké Británie, země, která několik století spokojeně žije s ,,nepsanou ústavou“, prohlásí, že by rád viděl psanou Evropskou ústavu v praxi, pak muselo opravdu dojít ke kardinální změně.

Ovšem akademikové jako Ralph Dahrendorf a Joseph Weiler tvrdí, že evropská ústava nedává smysl, poněvadž demokratická ústava předpokládá prvořadost společné identity, která však Evropské unii, v níž dosud převládají jednotlivá národnostní cítění, chybí. Jiné hlasy, například Robert Dahl, jsou zase toho názoru, že demokracie nemůže fungovat bez menších společenství založených na společných zájmech a osobních vztazích. Pro tento názorový směr je Evropa příliš velká na to, aby v ní mohly fungovat doopravdy demokratické společné instituce.

Všechny tyto teoretické námitky je nutno postavit proti faktu, že Evropa už existuje. Vždyť každý den se na evropské úrovni dělají rozhodnutí, která ovlivňují náš život. Nemusí se nám to líbit, ale Evropská unie je součástí našeho systému vlády, jako jsou obce, regiony a celé státy. Otázka tedy nezní, zda Evropa existuje, ale zda jsme spokojeni s tím, jak funguje. Pokud ne, můžeme to napravit a je cestou k nápravě ústava?

První problém, který si žádá ,,ústavní řešení“, je jasná a jednotná identita Evropy. Málokdo si to uvědomuje, ale díky nepřebernému množství dohod, z nichž vzešly dnešní evropské instituce, není ,,Evropa“ jednolitý celek. Ostatně – rozdíl je už mezi ,,Evropskou unií“ a ,,Evropským společenstvím“.

Evropské společenství se skládá z institucí vzniklých v 50. letech s cílem vybudovat společný trh. Když jsme se později rozhodli také pro společnou zahraniční politiku a pro spolupráci v oblasti soudnictví a policie, vynalezli jsme Evropskou unii. Evropská unie se tedy zabývá zahraniční politikou, zatímco Evropské společenství má na starosti ekonomickou integraci.

Jedním z důsledků této situace je, že dohody se třetími zeměmi, které se týkají jak zahraničních, tak hospodářských věcí, se musí skládat ze dvou samostatných smluv: jedné smlouvy s Unií a druhé smlouvy se Společenstvím. To mate i zkušené diplomaty, kteří s Evropou jednají. A pokud to mate je, jak to asi plete běžné občany? Jak se občan Evropy může ztotožnit s Evropou, když vlastně žádná jednotná ,,Evropa“ neexistuje?

Neblahý dopad má také nejasná právní identita Evropy. Pokud se něčích práv dotkne Společenství, může jít poškozený k soudu. Ale pokud do vašich práv zasáhne Unie, u soudu se zřejmě nedovoláte, protože Unie vlastně nemá žádnou právní subjektivitu.

Další problém, který se musí vyřešit – opět s ústavními důsledky – je anonymní, byrokratický charakter evropských právních norem. Kritika institucí je nedílnou součástí demokracie stejně jako ochrana jmenovitých práv. Evropské instituce lze však jen ztěží kritizovat, poněvadž produkují zákony, kterým řadoví občané nerozumí a ani je neumí pojmenovat.

V jednotlivých státech se aktům parlamentů říká ,,předpisy“ nebo ,,zákony“. Tyto dokumenty mají obvykle svá jména a občan se může postavit za ně nebo proti nim. V EU máme ,,nařízení“, ,,směrnice“, ,,rozhodnutí“, ,,obecné pokyny“, ,,společné strategie“, ,,společné akce“, ,,společné pozice“ – je toho přehršel a rozumí tomu jen expert. Když se vydává ,,směrnice“, nemáte ponětí, kdo je za ni odpovědný. Víte maximálně to, že ,,směrnice 17.62″ je směrnice číslo 17 z roku 1962.

V Itálii je teď nový kontroverzní zákon, který mění postupy trestního stíhání tak, že by za určitých okolností mohl pomáhat prominentním postavám veřejného života. A pod zákonem je podepsán senátor Cirami. Tak, a můžeme se pohádat o ,,Ciramově zákoně“! Jak by to asi vypadalo, kdyby se zákon jmenoval ,,Nařízení 75″?

Protože Evropa má řadu orgánů, které mohou vydávat zákony – Radu ministrů, Radu pro zemědělství, Radu pro průmysl, Radu pro životní prostředí -, nejsme s to určit, kdo dělá co a proč. Evropa potřebuje jednu legislativní radu – dvojkomorový Evropský parlament, kde v jedné komoře budou sedět zástupci států a v druhé zástupci evropských voličů.

V tomto zjednodušeném systému bude zákonodárství opět zákonodárstvím a mezery v primární legislativě budou vyplňovat výkonná nařízení nebo prováděcí předpisy, jako je tomu ve většině právních systémů. To je systém, kterému budou Evropané rozumět.

Návrh ústavního dokumentu, který byl uveřejněn minulý týden, předkládá malé, ale významné změny, které dají Evropanům možnost Evropu jak kritizovat, tak se s ní identifikovat. Návrh ústavy vidí Evropu jako jediný a jednotný právní subjekt. Ať už jej budeme nazývat Evropská unie, Spojené státy evropské, Spojená Evropa nebo jakkoli jinak, bude vždy zárukou jednotného, zjednodušeného systému normativních aktů, které přinesou větší míru transparentnosti i odpovědnosti.

Institucionální struktura, s níž předložená Evropská ústava počítá, by měla rovněž odrážet a pomáhat rozvíjet širší tužby Evropy. Evropa musí být čímsi víc než jen prostředkem ekonomické integrace, která je ostatně již téměř završena. Zjednodušeně řečeno očekáváme, že Evropa bude spravedlivá. Očekáváme, že náš sociální model bude realizován. Očekáváme, že hospodářské a sociální záležitosti budou propojeny. Očekáváme, že Evropa bude mít vždy ve světě slovo.

Jistě, jsou před námi překážky. Jednou z nich je, že více Evropy nesmí znamenat centralizovaný systém. Demokratické vlády jsou pro tento účel příliš komplikované. Velkou výzvou bude také nalezení správné rovnováhy mezi evropskými, národními, regionálními a místními institucemi. Avšak k tomu, aby se lidé evropskou ústavou řídili, je zapotřebí, aby taková ústava respektovala jejich vazby a hodnoty.

Copyright: Project Syndicate a Institute for Human Sciences, listopad 2002.